Umění kontemplace

Můj učitel zenový mistr Thich Nhat Hanh napsal přes sto knih a přitom nikdy nespěchal. Já píši jednu knihu již skoro pět let a furt to není hotové! Začíná mi to být nějaké podezřelé. Jak to Thay asi dělal? Domnívám se, že klíčem k tak vysoké „produktivitě“ byla jeho mistrovská schopnost žít v napojení na nekonečné zdroje přítomnosti. V plném vědomí přítomnosti dochází k vhledům a synchronicitám, promlouvá k nám intuice, naše jednání má správné načasování a energie volně proudí. Je však možné žít v tak dokonalém plynutí mimo klášter, v běžném životě?

Richard Rudd autor knihy Umění kontemplace píše o kráse a praktičnosti zastavení v běžném životě. Podle něj můžeme díky praxi zastavení napumpovat do našeho života více prostoru a času. Jedním z klíčů je přitom schopnost uvědomit si, kdy nám prostor samovolně vzniká. Přirozeně se to děje například, když přecházíme od jedné činnosti k druhé. V tu chvíli si stačí všimnout prostoru mezi ukončením jedné činnosti a začátkem něčeho nového. Pozvolna a jemně se učíme zpomalit, vnímat a přijímat to, co se nám v danou chvíli nabízí. Tím přestáváme být otrokem svých projektů a plánů. Žijeme více v čase vnitřního zrání a méně se necháváme šikanovat hodinkami na ruce.

Téměř každý večer jdu na krátkou procházku. Po cestě potkávám růže v zahradě sousedů, někdy se u nich na pár okamžiků zastavím a nechám se oblažit jejich krásou. O kousek dále mne ovanou magicky vonící levandulové keře. Zpomalím, abych si jejich vůni užil o trošku déle. Někdy kolem bloku domů obkroužím dvakrát. Tato večerní seance trvá kolem 10 minut, ale často se mi zdá jakoby to bylo mnohem déle. Čas je relativní. Zastavení, zpomalení a vychutnání si toho, co se nám nabízí, jsou klíče k celostně bohatému životu. Životu, ve kterém jsme vnitřně svobodní a hluboce naplnění.

O víkendu mi onemocněla žena, i syn. A tak jsem musel „pustit“ společné plány. Nejdříve jsem své milé opečoval. Syna dovezl k prarodičům, kde si chtěl lebedit a ženě uvařil mátový čaj. Dříve než se zrodily plány nové, tak jsem si na chvíli sedl, zhluboka vydechl a jen tak byl. Díval jsem se z okna a naslouchal. Napadlo mě, že bych mohl jít na zahradu, dát si tam čaj a číst si knihu. Když jsem vyšel ven, tak se naše pohledy střetly se sousedem. Obvykle nemíváme moc prostoru k delší rozpravě. Pozdravili jsme se, prohodili pár slov a nakonec z toho vznikl asi dvacetiminutový dialog, který nás oba potěšil. Knihu jsem nakonec nečetl, ale to je právě ono. Následoval jsem vnitřní podnět, odložil svoje představy a přijímal to, co přichází. Věděl jsem, že setkání se sousedem bylo právě to, co dozrálo. Jak jsem to poznal? Proudění mezi námi bylo dokonale harmonické, v radosti, v lehkosti a osvěžující. Cítil jsem, že právě tímto setkáním náš vztah získává novou kvalitu, kvalitu přátelství. Přitom se to celé odehrálo jakoby samo od sebe, bez plánů a záměrů, které by dialog nějak ohýbaly.

Jedním z principů umění zastavení je jemnost, která se vyznačuje schopností „věci“ netlačit, nehrotit, ale spíše připouštět, přijímat a zaoblovat. V čínském pojetí to odpovídá starodávnému konceptu wu wei, což se někdy překládá jako konání nekonáním a nebo přirozené proudění. Tento způsob bytí ve světě popisuje také moderní psychologie při svém zkoumání optimalizace lidského prožívání a výkonu, konkrétně M. Cszsikszentmihalyi se svým konceptem stavu flow. A že je „umění lelkování“ tajnou ingrediencí geniality potvrzuje také příběh mistra české divadla profesora Ivana Vyskočila. Ten se jedno dne ptal své dlouholeté žačky a mojí učitelky Doc. Martina Musilové, cože to je ta prokrastinace. Když mu Martina vysvětlila o co jde, tak na to pan profesor jen odpověděl: „No vidíte a to jsem dělal celý život“. Nechával se být, tvořil z přirozeného vnitřního proudění a stálo to za to.

Ano, ano, je jasné, že k mistrovství, vysoké tvořivosti a proudící efektivitě lelkování samo o sobě stačit nebude. Umění zastavení tedy spíše vnímejme jako ingredienci, která náš život zásadně obohatí a díky které se učíme tvořit z vědomí dostatku a vnitřního klidu. Umění zastavení a poklidné spočívání prohlubuje naše vztahy, rozkrývá naše přirozené dary a vede nás po cestě bohatého a naplněného života. Je to nová cesta čerpající ze starobylých pokladnic světa, která přichází jako záchranné lano do našich uspěchaných a upachtěných životů.

Jak tedy můžete zažehnout praxi zastavení ve svém životě? Možná si ještě jednou přečtete tento článek, pár krát se vědomě nadechnete a vydechnete a určitě budete vědět jak. Věřím, že se vám podaří uslyšet volání intuice bublající pod povrchem racionální mysli, že najdete svoji cestu. Nechť vám spočívání v přítomnosti a obdivování krásy života chutná.